Soukromý rozhovor s generálním delegátem Karmelitánského řádu otcem Gorazdem Pavlem Cetkovskym
(Zveřejněno s jeho laskavým svolením)
Oslovil jsem soukromě otce Gorazda a pořádal ho o pomoc při řešení určitých teologických a osobních otázek, které mě zajímaly. Nečekal jsem, že odpověď přijde tak brzy. Ze zkušenosti vím, že lidé jako Otec Gorazd, lidé s velkou zodpovědností, lidé pověření řízením velkých celků mají velice málo času (a osobního volného času ještě méně) tím spíše na rozhovory a zodpovídání všetečných dotazů jednotlivých tazatelů. Přes to mě otec Gorazd nejen že odpověděl písemně, ale přislíbil i osobní setkání. Aby mi vyšel vstříc a ušetřil mi cestování na Prahu 6, nechal návrh místa setkání na mne – „abyste se dobře cítil“. „Já si s Vámi mohu povídat klidně na ulici na lavičce, to mi nevadí, snad nebude pršet“. Napsal mi skromně. To mě dojalo a odepsal jsem, že rád přijedu do konventu Karmelitánů v Praze Liboci.
Samotný rozhovor se odehrával jednak na setkání v Liboci a jednak v následné emailové korespondenci. Týkal se různých bodů víry a řešení určitých osobních otázek. Na vše mi otec Gorazd odpovídal s velkou moudrostí a trpělivostí, velice si ho pro to vážím. Zde uvedu jen některé obecné body našeho rozhovoru, které považuji za zajímavé a zároveň nemající osobní charakter.
Dotaz č.1
Byl jsem na katolické mši, ale nepřijímal jsem-četl jsem, že křesťané jiných církví (moje je církev Československá Husitská) nesmí přijímat v katolickém kostele-je to prosím pravda? Podotázka, jak je to v katolické církvi s přijímáním podobojí?
Otec Gorazd
„Ohledně přijímání eucharistie je to tak: my katolíci věříme ve skutečnou Kristovu přítomnost v proměněném chlebě a víně, tedy Těle a Krvi Kristově. Protože některé jiné církve to chápou volněji (že je to jen takový symbol, památka na Ježíše nebo tak nějak), jejich členové by u nás neměli eucharistii přijímat. Pokud někdo má stejný názor jako my, měl by se stát katolíkem - a pak je po problému, nebo ve výjimečném případě to jde nějak vyřídit s naším biskupem, že tomu dotyčnému dovolí u nás přijímat eucharistii, ale to jsou – pokud vím – velké výjimky, možné jen zřídka. Ano, i v katolické církvi se přijímá eucharistie pod obojí způsobou, i když ne příliš často. Většinou jsou ve hře důvody praktické: v kostelích je věřících větší množství a pít z jednoho kalicha by bylo svízelné. Ale věroučný důvod proti není opravdu žádný“.
Dotaz č. 2
Předem děkuji za Váš čas, je pro mne moc přínosné si s Vámi povídat a děkuji za to Bohu. Jako Husita vím, že i samotný Jan Hus nikdy vlastně nechtěl Katolickou církev opustit-jen chtěl tehdejší církev reformovat, takže počítám, že Husité jako církev by teoreticky při jistých podmínkách v budoucnu mohli přejít opět v jednotu s církví Katolickou a trochu v to i doufám. Nynější rozpory a odtržení působí výklad teologie-tak i u mne samotného-prosím Vás o radu a moudrost.
Můj duchovní problém jako husity při případném sloučení a konverzi ke Katolictví (což se týká i hypotetické otázky budoucího sloučení obou církví) se týká především uctívání svatých. Dle své osobní zkušenosti, když přejdu z mysli do srdce a modlím se, srdce říká vždy pravdu, pokud se takto mé srdce zaměří pohledem na tvář některého svatého, srdce si uvědomí pravdu-to jest, kdo toho svatého stvořil, kdo způsobil, že se stal svatým. Tvář takového svatého se začne jakoby rozpouštět a průhlednět, protože za ní vidím skutečného strůjce a to Boha, který to způsobil. Když ale mé srdce přejde takto k Bohu je těžké rozostřit zrak od Něj "z dálky" zpět na blízko na toho onoho svatého, vlastně ani necítím důvod to dělat. Mám také na mysli slova svaté Terezie z Avily-Kdo má Boha tomu nic neschází, Bůh sám postačí. Tak to je můj duchovní problém v postoji ke Katolické církvi. Když se kouknu na svatého nebo na panu Marii-vidím Boha, bez kterého by žádný svatý neexistoval a má modlitba automaticky přechází k Němu. Osobně se dokážu modlit jedině k Bohu, i kdybych chtěl jinak to nejde. Co si o tom prosím myslíte, s takovým "odmítavým" postojem asi nemohu být katolíkem-?? Velice Vás zdravím.
Otec Gorazd
Děkuji za Váš dopis a otázku! Katolická víra nikoho nenutí se ke svatým modlit. Stačí, když uzná, že jsou v nebi a oni se modlí za nás. Pokud Vám modlitba ke svatým nejde (a to, jak svou zkušenost popisujete, je srozumitelné a moc sympatické), nenuťte se do toho. Oni jsou opravdu jen bratry a sestrami, kteří nás ve víře a lásce předešli časově i intenzitou. Jestli Bůh bude chtít, abyste svaté „objevil“ a „spřátelil se“ s některými z nich až do té míry, že je budete prosit o přímluvu, On už si Vás k tomu dovede. Ostatně u té svaté Terezie z Lisieux jste u toho zdá se na nejlepší cestě. :) Její potíže při modlitbě se myslím netýkaly modlitby ke svatým, ale modlitby obecně. Ale to bychom si museli dohledat v jejích spisech, jak to píše přesně. Myslím, že ona měla ke svatým silný vztah – např. ke svaté Janě z Arku, Panně Marii aj. Už jsem Vám myslím říkal při našem osobním rozhovoru: já vidím jako naprosto ústřední téma prožívání našeho vztahu ke Kristu. Ježíš a Otec jsou jedno, ale nejsou to pouhá synonyma. Židé a muslimové taky věří v Boha. To, že Bůh poslal svého Syna a ten vykonal, co vykonal, a máme o něm zachovaná svědectví evangelií a dal základ společenství církve a ta jeho moudrost, lásku, ale i moc nese dějinami, to je jádro křesťanství. V tom bych Vám přál, abyste byl „doma“ a aby Vás Ježíš přitahoval stále víc. K sobě i k Otci, k tajemství Trojice.
Dotaz č.3
Dobrý den, závažnost tohoto dotazu mě nutí obrátit se opět na Vás jako autoritu. Jde o vysvětlení teze plynoucí z II. Vatikánského koncilu ohledně jiných náboženství. 1990-Vydala kongregace pro nauku víry list s názvem -Některé pohledy na křesťanskou meditaci (1990). S odvoláním na II.Vatikánský koncil prohlašuje, že Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. (Na II.vat.koncilu přijali-Nostra aetate čl. 2)-čili neodmítat v náboženství to co je dobré-bude možno přijmout to, co je tam užitečné, s podmínkou, že se nikdy neztratí ze zřetele křesťanské pojetí modlitby (čl. 16). K tomuto tématu vyšly další podobné dokumenty-Kontemplace a nezináboženský dialog (1993) a Dialog a hlásání (Řím 1991).
Můj dotaz zní, kde je hranice? Existuje nějaký klíč, podle kterého můžeme vybrat cvičení z jiných náboženských systémů? (Jezuité kupříkladu pořádají kurzy Sádhany, kde cvičí i převzaté cvičení z Jógy a Buddhismu, viz také kniha Sádhana, od Anthony de Mello). U Jezuitů to chápu-jsou to odborníci a chtějí uspokojit dnešní touhu po východních meditacích ve prospěch církve, ale může si to dovolit i nezkušený laik bez toho aby propadl nějaké formě hereze? Není celá tato teze příliš nebezpečná?
Otec Gorazd
Moc Vás zdravím, promiňte opět odmlku. Výklad toho, jak má ona principielní otevřenost nekřesťanským zkušenostem s modlitbou, je široký. Je dobře mít na mysli, že autorita církve se oficiálně vyjadřuje pouze k extrémům. Zakazuje to, co je s křesťanstvím opravdu neslučitelné. Ale kromě tohoto existuje široký "lem" zkušeností na okraji křesťanského pojetí, které nejsou třebas vyloženě špatné, ale už se od pravé křesťanské modlitby dost vzdalují. Takže je to přesně tak, jak píšete. Jezuité na Východě jsou hodně otevření různým jiným praktikám, jiní jsou v té věci mnohem konzervativnější a vidí ve východní modlitbě pokušení otevírat se ještě jiným duchovním vlivům, než je blízkost pravého Boha, který se nám dal poznat v Synu.
Mé poděkování za rozhovor
Ještě jednou Vám děkuji otče Gorazde za Vaše vstřícné jednání, naše setkání a cenný čas mě věnovaný. Získal jsem novou naději a také nový směr uvažování ohledně mé víry. Také chci poděkovat za obrázek Terezky z Lisieux, již je pověšen u mě doma na čestném místě a dělá mi velkou radost. (Dostal jsem darem obrázek Terezie z Lisieux dovezený přímo z francouzského Lisieux). Bůh Vám žehnej. S pozdravem Vojtěch Filip